Obec leží při jižní hranici Pardubického okresu v prostoru Polabské nížiny s návazností na severní úbočí Železných hor. První písemná zmínka o obci je z roku 1226. Kdy držel majetek zemanský vladyka Křišťan ze Svinčan. V průběhu let se majitelé postupně měnili. Svinčanská tvrz byla vypálena ve válce, kterou vedl uherský král Matyáš proti králi Jiříkovi z Poděbrad. Od roku 1542 se staly Gerštorfové z Lužice pány ve Svinčanech, ale sídlili v Cholticích, leč k poslednímu odpočinku ukládali své tělesné schránky do kostela ve Svinčanech.

Protože se Gerštorfové zúčastnili českého odboje proti Habsburkům, byl jejich majetek po nešťastné bitvě bělohorské zkonfiskován, a roku 1624 prodán Krištofu Šimonu z Thunu. Tento rod  Thunů byl s menšími přestávkami majitelem choltického panství až do období II. světové války. Zrušení roboty v roce 1848 přineslo změnu v organizaci politické správy, a v roce 1850 se v obci konaly první volby, kde byl zvolen starosta obce.

V první světové válce odešlo ze Svinčan a Horních Raškovic více jak 100 mužů na různá bojiště v Evropě. Na bojištích a v nemocnicích zahynulo 32 vojáků. Z úcty k těm, kteří život za osvobození položili, byl jim roku 1924 postaven památník. Památník postavila Hospodářská beseda, která bohatou činností kulturní a osvětovou ovlivňovala život v obci více jak 50 let. Nejstarším spolkem v obci je sbor dobrovolných hasičů, který byl založen 6. prosince 1885. Z novodobých  spolků vyvíjí  činnost  Český svaz chovatelů, založen 13.6.1970 a Český  zahrádkářský svaz, který byl ustanoven 14.3.1979. Obě společenství jsou známé v širokém okolí pořádáním společných výstav. 

Z dochovaných historických objektů jsou zapsány v seznamu nemovitých kulturních památek pozdně barokní kostel sv. Vavřince, fara z roku 1778, mariánský sloup u hřbitova a dům č.p. 51.

Kostel sv. Vavřince - ať přijíždíme do Svinčan z kterékoliv strany, avšak zvláště pak směrem od Přelouče, nejprve se nám z terénních vln vynoří cibulovitá věž kostela sv. Vavřince. Jeho nynější barokní podoba pochází z let 1764 – 1768. V úřední listině z roku 1792 se uvádí, že chrám dal přestavit hrabě Jan Josef z Thunu, který nechal přestavět i faru v roce 1778.

Starý kostelík však vznikl dávno předtím, než jsou výše uvedené záznay. Nepřímím dokladem o jeho starém původu je zasvěcení sv. Vavřinci, jemuž byli v Čechách zasvěcovány kostely již od 11. století. Tak jako o jiných místech na Pardubicku a Chrudimsku, najdeme prvé písemné zmínky o existenci kostela a fary ve Svinčanech v listinách z let 1349 – 1351.  Již v r. 1350 byl farním kostelem a měl až do r. 1621 evangelického faráře. Až do r. 1764 byl dřevěný.

K nejstarším památkám pocházejícím ještě ze starého kostela, patřily také dva zvony. Do současnosti se zachoval pouze jeden. Nápis na něm oznamuje, že byl ulit zvonařem Tomášem z Kutné Hory v roce 1591 nákladem pana Jiřího mladšího z Gerštorfů. Je na něm také malý gerštorfský erb. Druký, o kterém se zmiňují letopisci byl ještě starší a pocházel z roku 1483. Bohužel nepřečkal rekvizice za prvé světové války v roce 1917. Novější, mladší z nich, praskl podle vyprávění před několika desetiletími a nepodařilo se ho opravit.

Stavitelem nového kostela i fary byl František Tomáš Jedlička. Kostel je jednolodní se sakristií na severní straně. Věž je nad západním průčelím. Nad výchozí částí kostela je malá věžička, ve které býval umíráček. Nad hlavním vchodem je alianční znak, složený ze dvou erbovních štítů, pod společnou korunkou. Nad portálem čteme nápis: „Bohu a lidu postaveno 1768“. Kostel je bohatě zdoben freskami Josefa Kramolína a za hlavním barokním oltářem je od něj na zdi obraz sv. Vavince. Při jeho stavbě byly do venkovních i vnitřních zdí zazděny náhrobní kameny rytířů Gerštorfů.

U kostela se nachází starý hřbitov. Posledním, kdo byl na tento hřbitov pochován, byl zdejší vikář pan František Kvěch roku 1904. Od té doby se pochovávají zemřelí na nový hřbitov, zřízený roku 1902 Na východ od kostela stojí mariánská socha od Ferdinanda Kofránka z Hořic, postavena v roce 1864. V roce 1924 byl na návsi postaven pomník padlým ve světové válce, v jeho čele je socha J. A. Komenského.

Roku 1386 se ve vsi připomíná svobodný dvůr, na němž toho roku bydlel Jan z Raškovic. Tento dvůr se později stal sídlem Dvořáků. Poslední z nich byl Václav Dvořák. Od roku 1642 byl majitelem dvora již Jan Koutský. Tento ad na zdejším dvoře žil až do padesátých let 20. století.

Tvrz raškovická byla pobořena nejspíše za vpádu Matyáše Korvína – uherského krále roku 1469, při tažení proti Jiříkovi z Poděbrad. Vedle Raškovic vypálil i Svinčany, Poběžovice a Čivice. V tu dobu spálil Matyáš, táhnoucí od Chrudimě k Lichtenburku, také Heřmanův Městec.

Raškovice byly jedním z prvních sídel staré rodiny Býchorských z Raškovic. Za prvního známého předka se dá vystopovat Hynek z Raškovic asi roku 1474. Po něm se uvádí Jiřík Býchorský z Raškovic, který se zapsal do historie tím, že vypálil Žumberk a Lukavici u Chrudimě. V Dolních Raškovicích je v současné době 26 domů s 65 trvale žijícími osobami.

Existence Horních Raškovic je písemně doložena ze 14. století.Od 15. století se zde rozvíjela specializovaná těžba kamene na výrobu mlýnských kamenů, která do krajiny zasáhla a jejíž pozůstatky můžeme vidět dodnes.  Horní Raškovice byly dříve osadou skalníků se zvláštním řádem. Lom mlýnského kamene býval dle urbáře Choltického ještě r. 1673 nejlepším v celém českém království. Roku 1623 se tu vykroužilo vykroužilo 150 kamenů běhounů i spodků a lom se cenil na 10 000 kop.

Nevětší vzestup zažili raškovické lomy v 17. století. Od roku 1750 těžba postupně klesá až je zastavena, lomy opuštěny a časem zatopeny. Následkem toho v okolí Horních Raškovic vznikly tůně se zajímavými názvy: „Návesní“, „Bezedná“, „Breberka“, či „Ovčí jáma“. V Horních Raškovicích je v současné době 24 domů s 34 trvale žijícími osobami.

Název obce vznik ze staročeského nákel, což znamenalo místo v řece, výspu, kde vyrostly vrby a jiné křoviny. Postupně toto slovo získávalo i další významy. Označovala se jím písčin v řece, ale i přístav lodí, mladé vrbičky, ostrov a také bažinaté místo. Název mohl vzniknout i od toho, že si první obyvatelé museli v bažinatém místě stavět své příbytky na kůlech.

Horní část obce nese název Nákle klešická a spodní Nákle svinčanská. Osada je svou polohou velmi zajímavá. Nejenom že tvoří hranici mezi dvěma obcemi, ale místní potok je také hranicí okresu Chrudimského a Pardubického. Z drobných památek se ze nachází zvonice a křížek.